Jdi na obsah Jdi na menu

Pověst o lesních vílách na Třemošné

1. 5. 2020

V dávných dobách, dokud byl ještě les pod Třemošnou mnohem hustší a nepřístupnější, žily tu kdysi na mýtině lesní víly. Málo kdo je viděl, protože nikomu se nepodařilo proniknouti do hloubi lesa, kde bylo plno divoké zvěře. A přece je některé ženy spatřily. Ne v lese, ale doma. Neboť víly přicházely až k jejich příbytkům proto, aby si u nich vypůjčily díži. Přišly vždy, když chtěli péci chleba, a to bylo dost často. Jedné hospodyni se to nechtělo líbit a proto zase jednou, když víla přišla poprosit o zapůjčení díže, řekla že jí nemá doma. Víla na to nic neřekla, ale tak nějak divně se na ženu podívala, že se ji až zle udělalo. Ještě byla ráda, že to tak dopadlo, a že se víla nepomstila za její neochotu. Kdež pak s takovou výmluvou! Komu by díži půjčila, když každá hospodyně má svoji. Tenkráte se ještě chléb nekupoval u pekaře a v každé domácnosti si ji pekli v peci. Víla však na neochotnou ženu nezapomněla. Jednou ta žena pracovala na poli a vzala si s sebou též v peřince před několika dny narozené děťátko. Aby mohla dělat, položila si je na mezi a dala se do práce. Po chvíli uslyšela dětský nářek. Běžela se podívat k synáčkovi proč pláče. U lesa viděla mihnouti se vílu ,,Co tu chtěla" pomyslela si žena a jež sahala po děťátku ,,To není moje" vykřikla zoufale, když pohleděla do peřinky. ,,Víla mi odnesla mé a dala mi svoje." Volala za ní, ale nebylo to nic platné, hoch rostl, ale byl němý. Jen skřeky vydával. Mezi děti nešel, jen samotu vyhledával a nejraději byl v lese. Když vyrostl, věnoval se zcela dřevařství. Po celý den byl v lese a tam taky našel svoji smrt. Strom se na něho skácel a když ho druhové vytáhli byl již mrtev. Žena chodila často do lesa, neuvidí-li snad někde své dítě, které jí víla odnesla, ale marně. Lidí se vyptávala, ale nikdo jí nedovedl poraditi. Ba, mnozí soudili, že se asi na rozumu pomátla. Nevěřili, že by byly v lese víly.