Pověst o Vodníkovi
Vodníkova nevěsta
Na Pilském rybníku panoval vždy klid a mír. Rybník byl v lesích a tak byl málo navštěvován. To přišlo vhod vodníku, který se tu cítil náramně spokojený. Jen kdyby mohl do svého království zlákati nějakou dívku, která by mu vedla domácnost. Ale ať se namáhal, jak chtěl jeho čekání bylo marné. Když přišla některá, měla s sebou již doprovod a žádná se ani neodvážila blíže ke břehu, aby ji mohl stáhnout do své říše. A přece se jednou na vodníka usmálo štěstí. To tehdy, když se hajnému narodila dceruška. Viděl ji od malička a zalíbila se mu tak, že jen toužebně čekal na dobu, až dceruška rozkvete do let, aby ji mohl zavésti do svého vodního sídla. Léta letí, v stálém pozorování dívky se najednou přiblížila doba, kdy ji uviděl státi u stavidla s hochem. Z vesnice až přišel, aby si mohl s kamarádkou popovídati. To se ovšem vodníkovi nehodilo a snažil se všemožně, aby zájem dívky k sobě strhl. Barevné pentle věšel na keře, ale těm se Bětulinka vysmála. Ty přece znala z pohádek a vyhnula se jim na 100 honům. Tehdy se vodník proměnil ve spanilého mládence, sedl si na břeh a hrál na klarinet tak překrásně, že ani Bětuška neodolala a přišla si blíže vyslechnouti neznámého hudce. Ovšem, že ji zval blíže a když viděl, že je vhodná příležitost, strhl dívku k sobě a zmizel s ní v rybníku. Maminka marně hledala v ten den svoji dceru. Uvažovala: ,,Nikdy sem nikdo nepřijde, do vesnice dcera neodešla, že ji jistě odvedl vodník!" A nedala si pokoje a jen chodila kolem rybníka. Věřila, že se ji dcera aspoň ukáže. Nezklamala se. Najednou z rybníka vyskočila ošklivá žába a chvilku skákala po hrázi sem a tam. Jak ji hajná uviděla, rychle se k ní přiblížila a než tomu mohl vodník zabrániti, políbila jí. V tom okamžiku se žába proměnila v Bětulinku a děkovala mamince za zachránění. ,,Však to byla jediná příležitost, kdys mě mohla vysvoboditi. Jen na chvilku mě pustil a ještě mě hlídal!" Vodník se zle pomstil. Protrhl hráz rybníka a z kraje odešel.
